Lidé se sice už od nepaměti sdružovali do tlup a skupin, ať už kvůli obraně nebo obstarání potravy. Později to bylo dokonce i proto, že mezi sebou cítili sounáležitost. Dnes se však stala společnost druhých lidí, i přes mezilidské vztahy, spíše nutností.
Seděl jsem a přemýšlel, co a kam vlastně ty lidi vlastně žene. Proč tak pospíchají a v té své zaslepenosti nejsou často schopni myslet na nic jiného než na sebe a svou cestu? Myslím nejen lidi, kteří se denně přepravují městskou dopravou, ale i ty kteří se domnívají, že na ně čeká pohodlí a rychlost v podobě jejich osobního automobilu. Automobilistům totiž vůbec nedochází, že díky podobné domněnce o pohodlí mnoha ostatních lidí, budou vystaveni většímu tlaku, než lidé, kteří se povezou MHD. To bude možná vypadat jako lobbobování městské dopravě, ale kdo si může po cestě domů v autě přečíst noviny, zdřímnout si nebo si, více méně v klidu popovídat se známým.
Na druhou stranu mnoha lidem v městské dopravě nepřijde, jak velkou část života procestují do práce, z práce, na nákupy a podobně a že by tudíž měli ten čas lépe využít. A když ne využít, tak ho alespoň zpříjemnit ostatním spolu-cestujícím drobnou pomocí nebo jen úsměvem. Toho, kdo úsměv dává, nic nestojí a příjemci může přinést dobrou náladu na celý den. Člověk ale, a znám to z vlastní zkušenosti, až příliš moc dbá na to co řeknou (nebo si spíš pomyslí) ostatní. Ze skoro chorobného přístupu, kdy se člověk obává reakce druhé strany, pramení, podle mě, většina nedorozumění. Právě z této obavy patrně vzniká ona často připomínaná a proklínaná apatie dost velké části obyvatel.
Dobře můžeme vidět problémy mezi lidmi na různých náboženských a majetkových sporech, které snadno vyúsťují ve války a různé mezinárodní neshody. Psychologie hraje v tomto ohledu důležitou úlohu. Dá se obrátit ve prospěch i neprospěch člověka i skupiny. Skoro každému člověku se dá za pomoci vhodně volených (třeba i lživých) argumentů vštípit názor, že je šiřitelem božího slova, bojovníkem za svoji nadprůměrnou, vyvolenou rasu nebo budovatelem socialismu. Pokud ten, jemuž je vnucován určitý náhled na situaci vidí, že lidé okolo něj dělají to samé, tak se většinou neodváží vyjádřit na věc svůj názor, přičemž strach z vyjádření může být vyvolán nejen zákazy a hrozbou trestu, ale i obyčejnou, výše zmíněnou obavou z reakce skupiny nebo okolí. Je také možné, že jedinec svůj názor po tlakem okolí opustí a přijme za vlastní ten, se kterým dříve nesouhlasil, podle hesla "stokrát opakovaná lež se stává pravdou".
Asi každý člověk by si měl čas od času najít chvíli jenom pro sebe a zamyslet se nad tím proč tu vlastně je a co chce za svůj nedlouhý život dokázat. Uznávám, že to není nic jednoduchého, ale není na škodu se o to alespoň pokusit.