Anarchisté v dnešní době

    V dnešní době tj. v 90.letech se pozornost anarchismu zaměřuje hlavně protifašisticky a protistátně. Jinými slovy odpor proti všemu, co podrobuje lidskou bytost, ať již fyzicky či psychicky. Bojuje proti přirozeným a nepřirozený (uměle navozeným) autoritám. Co jsou tyto autority zač je většině anarchistům jedno, to je militantní křídlo, ale pak je zde druhá skupina, tito anarchisté svůj boj zaměřují na určitá místa a jsou organizovanější, tvz. pacifistické křídlo, ideově a rozumově více nadané.

Militantní křídlo:    

    Nemají většinou žádné signaturní znaky, ale většinou jsou to lidé, kteří buďto přes anarchismus infiltrují svoji agresivitu, nebo ti co nedokážou své ideály udržet na hranici lidství (tj. nenásilné) a stávají se z nich fanatičtí bojovní za správnou víru. Ženou anarchismus do extrémů a často nevidí důsledky, které jejich konání ponese. Typický příklad je vymlácení McDonaldu ve Vodičkově ulici na Global Street Party 98. Zaútočili na symbol vše podrobující moci a zničili ho. Ovšem zničili pouze jeden symbol, ale z popela povstal další fénix, neboli důkaz, že anarchistické hnutí je plné agresivních lidí, kteří vidí východisko z krize v destrukci. Uškodili tak nejen sobě, ale celému anarchismu, vnesli na něj špatné světlo a stín přece zastiňuje krásu a čistotu.

Pacifistické křídlo:    

    Jsou to většinou lidé, kteří chápou anarchii jako jedinou možnost cestu přežití. Podle nich je založena na svobodě a toleranci lidských bytostí. Jsou si dobře vědomi, že to není plán ze dne na den, ale dlouhodobá a obtížná cesta přetváření lidské psychiky a priorit. Vědí také, že anarchismus nemůže být pevně narýsován a mít pevná ustanovení. Anarchie je přece svoboda a svoboda nemusí mít pravidla a zákony. A na tom je jejich smýšlení založené. Přesvědčují jiné lidi nenásilnou formou, že jejich ideje je ta správná. Pořádají veřejné mítinky a setkání, na kterých se diskutuje na daných problémech a na kterých se pomocí názorů lidí hledá řešení, nejedná se o názor většiny, ale o kompromis. Pořádají různé demonstrace, které mají většinou za úkol upozornit okolní lidi a společnost na určité problémy. Dávají si za úkol otevřít lidem oči (metafora, jinak řečeno díky předloženým důkazů a faktům ukazují lidem, že lidská společnost není tak cela v pořádku, jak se v masmédiích říká).

    Probrali jsme zde zatím pouze proudy anarchistů, které existují a snaží se vytvořit novou společnost. Ale na čem bude tato společnost vlastně založená a jak se jí docílí?

Anarchie – nová společnost

    Toto slovo pochází z řečtiny a překlad zní bezvlády. A tak je také jeho význam chápán. Anarchistická společnost je založena na vládě lidí. Ne však na vládě typu demokracie, kde vítězí většina a menšina se musí přizpůsobit, ne na vládě socialistické či komunistické, kde vládne určitá třída jedinců, ale na kompromisu a toleranci. Neexistujou zde zákony či nějaká usnesení, ani žádná práva. Vše je založeno na toleranci a svobodě. Každý jedinec v anarchii ví, že na základě svého smýšlení nemůže nijak omezit jiného jedince na základě převahy nebo vlastního rozhodnutí. Vše zde existuje na dohodě mezi jedinci, kterou by všichni uznávali, protože všichni vědí, že bez dohody a tolerance by jejich společnost nemohla existovat. Ale k této z pohledu naší doby utopické společnosti zatím nemůže dojít. Lidští jedinci jsou momentálně uzavřená stvoření, která vidí jenom sami sebe a nevidí okolní stvoření. Jsou slepí. Systematickým přesvědčování a vývinem událostí však většinou všichni dojdou k tomu, že je nevyhnutelné začít tolerovat i jiné jedince a toto je již první krok k anarchii.

Jak lidem otevřít oči

    Již jsme se jednou k tomuto tématu dostali. Možnosti jsou zde dvoje. První a více drastická je ta, že se lidstvo samo zřítí do záhuby svou arogantností a egoismem. Teprve ve chvíli, kdy již nebude návratu a lidský rod bude na pokraji své zkázy si uvědomí, že veškeré jejich chyby byly založeny na netoleranci a nepochopení. Zde se již začne budovat anarchistická společnost, ale její vývin potrvá daleko déle, než když by nastala ona druhá z možností. Na začátku 20.století se začali objevovat první anarchisté, kteří ovšem viděli možnost svobody pouze ve svržení vlády. Teď ke konci tisíciletí se objevují znovu, ovšem s daleko většími obzory, nevidí možnost svobody pouze ve svržení autorit, ale v samotném přetvoření lidské mysli, kde ustoupí zvířecí pudy, jako touha po majetku a nenávist lidskosti. Tito lidé se snaží přesvědčit druhé o správnosti jejich cesty. Postupují pomaličku, pouze člověk za člověkem, ale dobou bude jejich učení sílit a vzmáhat se, protože lidi k tomu okolnosti donutí. Je to jako v první možnosti, zkáze není možnost se vyhnout, ale zmenšit její následky a vydat se novou cestou.

Autority – přirozené a nepřirozené

       Ve smyslu autorit chápeme člověkem či lidmi řízenou instituci, která řídí lidské jedince, nutí je podrobit se a uposlechnout, nebo je vede jejich vlastním životem, protože již nejsou nebo nechtějí být schopni řídit se sami sebou. Takovéto autority existují po celé lidské věky, ale to neznamená, že budou existovat nadále. V minulosti to byli vladykové a náčelníci, království a císařství, Bůh, to bylo v minulosti. Většinou autority prezentované lidmi, ale v dnešní době se nepřirozenou autoritou stala ekonomie a politika. Ve světě, který je globálně provázán to není žádný problém. Lidem teďko vládnou peníze a konzumní systém života, kdy ho žijí podle televizních reklam a informací od nadnárodních konsorcií, která mají sama zájem na penězích. Všechno to je navzájem propojené a jedno bez jednoho nemůže existovat. Symbióza, lidé chtějí věci, zboží a společnosti peníze. Toto je kámen úrazu celého bytí. Společnosti nechtějí, aby někdo upozorňoval na jejich nelidský systém využívání lidí a tak je zdiskreditují mezi lidmi. Lidé je pak přirozeně odsuzují a snaží se je zničit, když se jim to nepovede, tak je vrhnou. Z toho vyplývá, že začátek omezování lidské svobody je ve společnostech. Nedovolují žádnou výjimku a nedokážou ji přijmout jako skutečnost, a tak jako nepřirozená autorita dají svůj úsudek lidem a ty ho přijmou za svůj a podporují ho. Teď je již úplně jasné, proč anarchisti a jiní jejich myšlenkám podobní bojují proti komerci a nadnárodním monopolům, protože zde se nachází hlavní zdroj dekadence kultury a zotročování. Zdroj věcí, které ničí lidství a zdroj, který anarchisté z celé existence svého bytí nesnášejí a tak se ho pokoušejí ze všech sil a všemi prostředky zničit.

Způsoby odporu

       Jsou samozřejmě různé, od demonstrací a setkání až po tiskoviny a písně. Vytřískaní McDonaldu je věc v celku samozřejmá, protože je nejjednodušší, ale silný odpor více jedinců proti zdroji je věc nesrovnatelně těžší. Co většina anarchistů nechápe je, že člověk se musí oprostit od vnitřních předsudků, protože když ze všech sil nenávidíte CocaColu, tak je to to samé, jako když ji bezmezně milujete. To člověk musí v sobě překonat a snažit se pouze o to, aby to pochopili i jiní lidé, takovýmto systematickým způsobem postupem času dojde k tomu, že se CocaCola stane nežádoucí a nevýdělečné a tak zanikne. Tímto způsobem se toho dosáhne daleko více, než rozmlácením pouhopouhého výhonku nákazy. Další způsobem může být, ale ten je všeobecně anarchismem odmítán, ale i tak je často používán, spontánní emocionální reakce davů (viz Steet Party 99), při které je krátkodobé přijmutí myšlenky využito k cílům odporu proti společnosti a nadnárodním konsorciím (např.). Ale tímto způsobem jsou tak pokrytecky zhanobeny ideály anarchismu a tak je tento způsob nežádoucí a stejný jako ten, proti kterému bojuje.

Symbolika

    Mezi hlavní symboly anarchismu patří písmeno A s přetaženými liniemi, které protínají rovnoměrně kruh. Jako další symbol je černý, nebo černočervený prapor. Černá a červená jsou znakem anarchismu. Černá protože vyjadřuje negaci (popírání, odmítavý postoj) proti jiným praporům jakožto symbolům národů a společenství. Černá je také barva smutku a pohrdání, pohrdání společností lidských davů neuznávající individualitu. Ale černá je také barva života a zrození, vše vznikalo ve tmě a anarchismus vzniká. Červená je barva boje a agrese, ale také nezávislosti, ale hlavně odporu. Dalším symbolem, který je ovšem daleko řidčeji viditelný, jsou potkani nebo krysy. Anarchisti je většinou mají jako symbol, protože s celou historií lidského rodu se nese nenávist vůči těmto hlodavcům, anarchisté se s nimi ztotožňují. Mají společné jedno, jsou nenáviděni.

Základní pojmy anarchie a anarchismu

        ANARCHIE - slovo, které mnohým nahání strach. Synonymum pro nepořádek, chaos, zájmy, které na sebe narážejí, které vedou boj, kterým se nemůže podařit docílit harmonie.
        Ale  ANARCHIE je slovo řeckého původu a znamená bez vlády, nikoliv nepořádek a chaos.
Toto slovo, ač je v oficiálních a bulvárních mediích používáno právě jen pro svůj přenesený druhý význam, obsahuje ideu - vyjadřuje negaci souhrnu jevu dnešní civilizace, založené na utiskování jedné třídy druhou, negaci nynějších hospodářských systémů, nega ci vlády a moci, policejně-byrokratické a buržoazně měšťácké politiky, měšťácké mravnosti, uměni posluhujícího mocným. Groteskních mravů a zvyků, nebo ohavného pokrytectví, které minulost dala dnešní společnosti - zkrátka negaci všeho, co dnešní civilizac zahrnuje úctou.
Anarchisté od nikoho nepožadují podřízení se naší ideji, ale pouze to, aby lide přestali doufat v nějaké pozitivní změny, dokud se nechopí obrany svých prav, a tím i správy svých věcí sami. Anarchisté jsou přesvědčeni, že ani jiné cesty ksvobodě není.

        ANARCHISMUS je svoboda. Svoboda od vůdců, od strany, od tyranů, od hierarchie, od ve jménu nejasných cílů. Anarchismus je svoboda vstupovat do pospolitosti kontrolovaných jejími členy. Anarchie je svoboda pro svobodu, která není svobodou moci jedněch nad druhých. To je anarchismus.

        Anarchisté jsou proti všem vládám, protože věří, že svoboda a informovanost znamená konec nesvárů mezi skupinami a společenstvími. Anarchisté věří v individuální odpovědnost a ve spolupráci skupin tvořených svobodnými lidmi. Vláda znamená opak těchto ideálů, spoléhá na podvody, moc a násilí, kdy většina je kontrolována několika vyvolenými. Mění diferenciace mezi anarchisty je způsobena konkrétními podmínkami - zda tento hrubý a podvodný proces je naplněním takových vágních pojmů, jako jsou bohem dána práva krále, demokratické volby nebo lidová revoluční vláda. Odmítají jakoukoliv formu vlády, věří v řešitelnost problémů prostřednictvím svobodných lidských bytostí.

      Proč je symbolem anarchie černý prapor? Černá znamená negaci. Černý prapor je negaci všech praporu. Je negaci praporu národů, které pudí lidské rasy proti sobě a boří jednotu lidstva. Černá znamená rozhořčení nad zločiny proti humanitě, uskutečňovanými ve jménu státu. Znamená odpor proti přetvářce a úhybným manévrům každé vlády, které jsou urážkou lidského rozumu. Černá je i barvou smutku. Černý prapor ruší národy a oplakává jejich oběti - miliony zabitých ve válkách vnějších i vnitřních kvůli slávě a stabilitě krvavých států. Truchlí nad těmi, kdo jsou ožebračováni placením, krveproliti a útlaku lidských bytostí. Truchlí nejen nad smrti osob, ale také ducha, který je ubíjen autoritativními a hierarchickými systémy. Černá je barva nesouhlasného zármutku.
        Černá je také krásná. Je to barva odhodláni, síly. Skrývá v sobě tajemství klíčení a zrození nového života, který vždy vzniká a obnovuje se v temnotě. Černá barva chrání naději příštího života.
        Černá znamená negaci, hněv, odpor, smutek, ale také krasu, víru a odhodlání. Znamená podporu a ochranu nových forem lidského života a úzkého spojení člověka s planetou. Černý prapor je symbolem všech těchto myšlenek. Černá barva praporu anarchie tedy vůbec není náhodou.

Vidim dva směry anarchismu

        Současná anarchistická praxe ukazuje, že existují dva směry, kterými se ubírají dnešní anarchisté. V podstatě vycházím z toho, na koho se snaží ten který anarchista působit. Zda na sebe, či na okolí. Z toho krystalizuji dva výše zmiňované směry, které bychom mohli nazvat jako anarchismus osobní a anarchismus společenský. Tím nechci říkat, že, jestliže je někdo anarchista, musí být nutně anarchistou osobním či společenským.. Ani ve skutečnosti tomu tak není. Anarchisté se nacházejí z většiny někde mezi těmito dvěma směry s tím, že, ať chtějí nebo ne, přibližují se svými názory a svým životním stylem k jednomu z nich.
        Začal bych tím, že zkusím stručne a, jak to pujde, výstižně charakterizovat představitele těchto směru. Samozřejmě opět s připomenutím toho, že většina anarchistů se nachází někde mezi těmito póly.
        Jak tedy vypadá takový reprezentant osobního anarchismu. Je to z počátku asi člověk jako každý jiný. Tento člověk však soustředí veškerou svou aktivitu směrem k sobě. Jediný, na koho se snaží všemožne působit a koho chce ovlivnit nějakým pozitivním směrem je jedině on sám. Snaží se dosáhnout jakési dokonalosti své osoby. Studuje okolí a sám sebe, hledá cestu k osobnímu štěstí. K takovému štěsti, které se zároveň ale nestáva neštěstím a nesvobodou druhých. Svou svobodu podmiňuje svobodou ostatních živých tvorů, nejenom lidí. Je tudiž vegetarián, či lépe vegan, neúčastní se žádné zábavy spojené s utrpením. Dbá na to, aby byl co nejšetrnější k přirodě, jejíž je součásti a s ní se snaží žít v maximální možné harmonii. Odmítá " výdobytky" konzumní společnosti, na kterých vzniká závislost, které omezují osobní svobodu, škodí lidem, zvířatům či přírodě. Takovými věcmi jsou například drogy, televize, církve, peníze, maso, neustálá honba za nčím ve skutečnosti zcela zbytečným,... Anarchista osobní vycházi z názoru, že každy na tuto cestu musí přijít sám, a tudíž se nikoho nesnaží ani přesvědčovat. Často totiž ani neveří, že lidé by snad mohli pochopit nesmyslnost svého počínání a snažit se po změně. Ještě když si vetšina myslí, že je opravdu spokojena. A osobní nedostatek vidí například v tom, že mají méně peněz, než by chtěli, že nevlastní drahé auto či ve výbavě jejich domácnosti chybí video či jiná "životně nezbytná" věc. Anarchista osobního směru se nespolčuje v žádných organizacích, či skupinách. Je ryzím individualistou, jež se řídí predevším svědomím.
        Vedle takto vyhraněného lidského typu na poli anarchistickém je možno najit vyhraněny typ směru, který jsme na začátku nazvali jako společenský anarchismus. Zde je tedy má charakteristika společenského anarchisty. Tento se snaží v první řade působit především na okolí a to co nejširší. Jeho posláním je oslovovat, vysvětlovat, šířit myšlenku,... V tomto směru take vynakládá veškerou svou energii. Jeho aktivita se soustřeďuje na demonstrace, stávky, protestní akce... Vydává časopisy, publikace, letáky,... Pořádá přednášky, mítinky, happeningy,... Sdružuje se v nějaké organizaci či spolku. Ovládá anarchistickou teorii a věří v to, že lidé jsou schopni a dokonce ochotni ho vyslechnout a v lepším případě i přijmout jeho argumentaci a názory. Často věří i v revoluční cestu a pojmy jako je například generální stávka. Jak jsem již napsal, spoléhá v tomto na široké masy, které si pod "jeho" slovy uvědomily svou špatnou společenskou situaci. Společenský anarchista se často zabývá až moc právě lidmi, ktere chce oslovovat a burcovat, na úkor ostatních živých tvorů či přírody.
        To byla asi opravdu stručná charakteristika anarchisty osobního a vedle toho společenského. Každému se dá něco vytknout a nečo pochválit. Oba však mají společný cíl - anarchii. Maximálně dokonale společenské uspořádání, založené na svobodě jedince. Společnost bez diametralních rozdílů, bez vládců a jejich posluhovačů, bez nepřirozeného utrpení. Společnost respektující Zemi jako svou matku, ke které se musíme chovat s maximální láskou a ohleduplností, tak jako k sobě samému a i jakémukoliv jínemu tvorovi.
        Oba uvedené směry a především ten osobní si uvědomují utopičnost svého cíle. Za našich životů vytoužené anarchie jistě nedosáhneme. A proto je naší povinností hledat co nejúčinnější cesty k urychlení dosažitelnosti našeho cíle. Je nám třeba obou směrů, jež jsem popisoval. Vedle toho se ale jednotlivý anarchisté musí zbavit vzájemné, často osobní, hašteřivosti, která nejvíce oslabuje právě je samotně. Nesmí se hlavně zapomínat na nejdůležitější prvek boje, jím je co nejtěsnější komunikace anarchisty s okolím. Hledejme anarchii v sobě a snažme se jít příkladem při prosazování našich názorů a stanovisek. Buďme důslední a svědomití. Jedině tak můžeme ukázat, že to, co jako anarchisté hlásáme, je věcí opravdu uskutečnitelnou, a že závisí pouze na lidech, aby chtěli, aby se nebáli a hlavně aby se oprostili od věcí, které je ovládají a svazují, tak, jak jsem o tom psal výše.
        Dalším činelem, podle kterého se anarchisté často diferencují je postoj k prostředkům boje proti státu. Opět je cíl stejný, jen názory na metody, jak tohoto cíle dosáhnout, či se mu alespoň v maximální míře přiblížit se často a diametrálně různí. Je to další příčina, která podráží celkovému anarchistickému hnutí nohy. Ale to je dano spíše nedostačující mírou tolerance některých jedinců či neochotou vzájemné spolupráce.

    Intoxikace

        Po minulé Global Street Party došlo k boomu anarchismu a punku. Důvodů je několik: ten první je dílem pouhopouhé slabé osobnosti, která touží přidat se k nějaké skupině, kde již pouhá přítomnost v ní zesílí sebevědomí a dovolí provádět jinak nemožné věci (není nadto vymlátit kostkou výlohu, když jste v anonymitě davu). Druhým důvodem je malá vnitřní nejistota, že něco není v pořádku. Ttřetí a konečný je ten nejvzácnější, silná vnitřní nespokojenost a možnost přidat se k lidem, kteří cítí to samé a společně tak vyjádřit svůj názor a odpor. Pokusim se teď  tyto tři důvody a lidi podrobněji rozebrat:   

        Lidé se slabou osobností vidí možnost prosadit se v nějakém tomto směru. Jsou to většinou ti, kteří mají ze všeco nejvíce nášivek a chřestí řetězy, jsou nejagresivnější, uchváceni pouze sílou myšlenky. Lidé jejichž většinu akcí tvoří návštěvy hospod, analkopankáči. Opovážím se tvrdit, že je to špatná tvář anarchismu, jeho nepochopení, nebo pokřivenost pohledu vede k absolutní ignoranci a netoleranci.         Malá vnitřní nejiostota vede tyto lidi k tomu, že se anarchismem začnou blíže zabývat, bývají většinou vidět na různých akcích, demonstracích nebo přednáškách. Vnitřní nejistota toho, že není všechno úplně v pořádku, jak na první pohled vypadá. Touží dostat se do věcí hlouběji, tato chvíle bývá pro ně většinou nejdůležitější, protože buďto najdou v anarchismu cestu ven, nebo ne a absolutně na něj zapomenou.         Poslední jsou jedinci, kteří dospějou k sebeuvědomění, jedinci, jejichž nespokojenost je zapřičiněna společností, která je utlačuje svýma hodnotama, které se jim zdají stupidní, zcela nesmyslené, ale hlavně které jsou zaměřeny proti nim, proti jejich individualitě. Kteří již v sobě nemají pocit poníženosti vůči autoritám, oni totiž umělýma autoritama pohrdají. Takovýto lidé jsou pro anarchismus přírůstkem, lidé, kteří přijmou anarchismus za svůj a změní podle něho svůj pohled na život. Oni jsou hnací síla.         Do těchto tří kategorií se dají rozdělit lidé, kteří se ať již na základě Global Street, nebo Street party či z vlastního přesvědčení  začnou orientovat tvz. na levo. Chcete li, k anarchismu. Zda se to změní, to nikdo neví, ale jedno je jistý, vždycky tady budou lidé schopní myslet, lidé kteří se nenechají oblbnout společností a vždy se postaví proti. A to je naše jediný štěstí, protože aspoň tak má naše budoucnost a naše děti naději. 

“Politický anarchismus“ jako “ideologie“ a “propaganda“

       Před několika lety se začalo poprvé používat sousloví "politický anarchismus". Před tím, než se začnu zamýšlet nad tím, proč se to stalo a k čemu to vedlo, musím vytknout před závorkou svůj souhlas s tezí, že anarchismus je politická myšlenka a politický postoj, že se vždy vyjadřoval ke společenským problémům a že je dokonce "politizoval" - hledal jejich společenské příčiny a ukazoval, že není něco možné změnit pouhými dílčími změnami (reformami), že je nutná změna systémová (revoluce). Tím (a dalšími faktory) se ale také dobrovolně vyřadil z “denodenních“ politických rvaček, o tyto drobné změny či o cokoli jiného. Ve smyslu, v jakém toto slovo chápou média, politici a velká část společnosti tedy anarchismus není politický ani trošku.

        Směr nazývaný politický anarchismus vznikl, alespoň jak vyznívá z textů jeho zakladatelů, z obav před nevyhraněností a-hnutí a z jeho pohlcovaní “autonomní kontrakulturou“. Jeho převládnutí však vedlo k druhému extrému: jak v “politicko-anarchistických“ tak i v “autonomních“ časopisech se už v podstatě několik let neobjevují materiály o právech zvířat, anarchistické a spřízněné kultuře a dokonce ubývá i textů o tak politických problémech, jako je třeba ekologie a antimilitarismus. Místo toho si “političtí“ (teď už dokonce sociální) anarchisté stýskají v časopisu Hlas přímé akce nad tím, že klesá spotřeba masa.

        Toto území anarchismu mělo ale velmi konkrétní následky. Anarchistické hnutí v podstatě ztratilo kontakt se středoškolskou mládeží, z níž dřív vycházela většina jeho aktivistů. Pokud dnes v anarchistickém hnutí nějací středoškoláci setrvávají, je to spíš navzdory současnému stavu hnutí než kvůli němu (což můžu říct alespoň za sebe). Ale nejrůznější tvůrce různých organizací to zřejmě vůbec nevzrušuje, klidně na mladou generaci kašlou a nechávají ji napospas trockistům a podobným existencím. Za to se usilovně zabývají tím “jak oslovit pracující“. Zřejmě už ale nepřemýšlí nad tím, že pracující může oslovit jedině skutečně existující hnutí, několika desítkové (v nejlepším případě) partičky, které sice hlásají v podstatě to samé, za to se ale neustále kočkují kvůli ideologickým detailům nebo osobním sporům mohou být “normálním“ lidem tak leda k smíchu.

        Místo toho, abychom se snažili oslovit lidi, kteří mají souhrou různých okolností v této době a v tomto systému k anarchistickým myšlenkám nejblíže, se planě teoretizuje, například o cílech a směřování té či oné pětičlenné organizace. Jistěže, teorie je potřebná a pokud má hnutí něčeho dosáhnout, nesmějí být naše akce chaotické a naše prohlášení nemohou působit jako neorganická směs obecně známých principů s tím, co nás zrovna sere (anebo tak s tím, co se nám zrovna hodí). Hnutí by se asi nemělo jenom tak potácet v času a prostotu

        a viset na tom, kolik starých anarchistů to zrovna přestalo bavit, protože si našli přítele či práci a kolik mladých anarchistů to zrovna bavit začalo. Mělo by se odněkud někam směrovat, odkud a kam ale musí být věci široké diskuse a nějakých proklamací v časopisech.

        Pokud opravdu chceme k něčemu být, nesmí to vypadat tak, že přijde jeden Vůdce (pardon překladatel), načte teoretické stati často vzniklé v historických nebo společenských podmínkách zcela odlišných od našich., zpřístupní je s nějakým vysvětlujícím komentářem svým Věrným jako jedinou možnou ideologii, založí svou novou a zaručeně přelomovou Organizaci a rozjede se mezi pracující (spíš éterické a ideální bytosti než lidi z masa a kostí) dělat Propagandu (ano, PROPAGANDU, toto slovo spjaté s úctyhodnými lidmi typu Goebbelse či Moravce používá velká část dnešních politických-anarchistů k označení metod své práce).

        A podle toho to také dopadá. Jednotliví propagandisté zkreslují fakta a používají ideologické formulace, které se snaží zuby nehty narvat i tam, kam očividně nepasují. Vytváří se obraz nepřítele, kterým jsou většinou všichni ostatní kromě NÁS. A od toho už je jenom krok od násilí uvnitř hnutí (na které už taky došlo). Hlavní je ale to, že mnozí lidé už nežijí ve skutečnosti, ale v jakémsi papírovém světě, kde místo lidí žijí podivná zhmotnění různých ideologií – roztodivné příšerky jako třeba “pseudoplatformisté“ nebo “bokem stojící sektáři“ nebo “ekofašističtí zelení khmerové, kteří mají tu drzost nazývat se anarchisty“.

            Myslím, že nejsem sám, kdo má plné kecy ideologických keců. Podle mě skončila doba, kdy by se jednotlivé součásti hnutí měly vymezovat navzájem proti sobě a zalézat do pohodlí svých rezolucí, prohlášení, deklarací a podobně. V současné době je nutné začít vytvářet skutečné anarchistické hnutí a ne se snažit před těmi druhými co nejdůkldněji zabarikádovat ve své organizaci nebo ve svém časopisu.

Přejato z časopisu A-KONTRA 2/99

Stagnující anarchismus

        Anarchistické hnutí prochází od dob svého vzniku určitým vývoje, který formuje podoby jeho nově vzniklých směrů. A je celkem logické, že pokud se mění mechanismy vykořisťování mas a (což je v dnešní době nezanedbatelné) přírody, musí se také měnit anarchistická propaganda a částečně i formy boje a stanovený cíl. Je přeci jasné, že pouhé třídní vyrovnání neodvrátí blížící se ekologickou katastrofu. K tomu je třeba ekologického uvědomění a záměrné skromnosti u široké veřejnosti. Při podrobnějším prostudování nynější situace dojde snad každému, že není možné odvrátit ekologickou hrozbu při vyrovnání životní úrovně na dnešní průměr. Je třeba vést spolu s revoluční agitací také jistou ekologicko-filozofickou osvětu vysvětlující lidem pravdu hodnotu života a ukazující cestu k plnohodnotnému a šťastnému životu bez zbytečného přepychu, který by vedl k brzkému zániku života na této planetě.

        Ekologie je dnes podle mého názoru stejně podstatnou částí anarchistického boje jako sociální vyrovnání tříd a osvobození lidské individuality od falešných model a různých předsudků vypěstovaných státem ať už kapitalistickým nebo bolševickým. Naše situace je dnes mnohem složitější, než jakou ji měli soudruzi na konci minulého století. Samotným vykořisťovaným totiž jejich zotročení není již na první pohled patrné. Byl totiž za účelem zamlžení faktů o zneužívání námezdně pracujících zvýšen celkový životní standard všech občanů na úkor přírody a budoucích generací. Byrokracie, ministři, kapitalisti, umělci, vrcholoví sportovci, reportéři - ti všichni se snaží zastřít fakt, že jediné revoluce vedoucí k nastolení vzájemné rovnosti a volné dohody, spolu s dobrovolnou skromností, je schopna odvrátit blížící se zánik lidského druhu na Zemi. Když mluví o svobodě mají na mysli blahobyt. Vždyť co dnes chybí pracujícím? Jsou přeci svobodni - svobodu jim zajišťuje náš demokratický svět. Můžou se svobodně rozhodnout, zda pojedou do práce autobusem či automobilem, který jim stojí dole před domem, mají možnost svobodně si zvolit jeden z desítek televizních kanálů při kterém stráví svůj volný čas, dokonce mohou sledované kanály střídat, nebo i vyměnit večer strávený u televizní obrazovky za pití piva v hospodě a spousty dalších velmi svobodných a užitečných věcí. Můžou se svobodně rozhodnout, který politik jim bude vládnout, co si koupi na sebe atd. Zkrátka svoboda. Nebo snad jen iluze svobody? Na to si jistě utvoří názor každý sám. Problém je v tom, že dnešnímu člověku formují názory nekontrolovatelně média. billboardy a uměle vytvořené autority - tedy oni byrokrati, umělci, sportovci, ministři atd. - tedy lidé, kteří hájí pouze svůj osobní prospěch. Jejich vliv je tak velký, že se jim daří zmanipulovat téměř celou veřejnost. Je lehké ovlivňovat lidi, když na to má někdo finanční prostředky a staletími ověřená výchovná zařízení. Jejich lži jsou nám nenápadně vkládány do mozků, aniž bychom něco tušili. Většina z nás si vůbec nepřipouští, že je svět a jeho represivní složky zbytečný, ba dokonce svou působností škodící námezdně pracujícím a přírodě. Ne, nelze oddělit přírodu a námezdně pracující lid neboť Země je to, co nám dává obživu i radost ze života. Na zajištění základních lidských potřeb hledí anarchistické hnutí jako na základ své filozofie (jako svůj cíl). Základní lidské potřeby pro které jsme ochotni se přít (a třeba i se zbraní v ruce) jsou například svoboda jedince, právo na bydlení, na nasycení, ošacení atd.- v neposlední řadě je to však také nárok na zdravý život ve zdravé přírodě. Anarchismus je myšlenkový směr tvůrčí, nikoliv pasivní a jeho cílem je zničení všech uměle vytvořených, tedy nepřirozených autorit. Na tom se zcela jistě shodnou všichni jeho stoupenci. Nechápu tedy, proč se někteří z nás brání změnám taktiky zároveň se změnou doby a drží se mnoho let starých koncepcí. Spousty problémů kapitalismu minulého století kapitalismus dnešních dnů překonal pomocí vědy, techniky a umění manipulace s lidmi čímž ale způsobil množství problémů nových a nejspíše ještě závažnějších. Proč se mnoho anarchistů nedívá objektivně na společnost dnešních dnů a žije v jíž velmi vzdálené minulosti, která přivedla naši myšlenku na světlo světa! Velmi si vážím ale mého přesvědčení je třeba apelovat na pracující nejen hlediskem sociálním, ale především hlediskem ekologických. Každého člověka pojí silné pouto s jeho dětmi a není mu tedy Lhostejný osud budoucích generací, který závisí na osudu. přírody. Jak již jsem jednou konstatoval: nelze oddělit boj za osvobození námezdně pracujících od boje za záchranu planety, neboť nebude-li příroda, nebude ani člověka. Vložme tedy své práce naších soudruhů v minulosti, to však není důvodem k tomu, abych do slova a do písmene kopíroval jejich strategii a neuvědomoval si jiné problémy, než jimi formulované. To, co nás s nimi pojí, není přece cesta, ale společný cíl.

        Naděje na lepší budoucnost do promyšlené agitace kritizující. všechny špatnosti kapitalismu a dávající k nim alternativy v podobě svobodné a šetrné společnosti. Je to přeci i náš boj a jenom my sami ho můžeme dotáhnout do vítězného konce.

Proto bojujme! Revoluce je náš cíl!

Ať žije anarchie!

 Přejato z časopisu A-KONTRA 2/99

To, že je tenhle text na téhle stránce ještě neznamená, že se vším, co je v něm uvedeno,souhlasím!